V originální, mnohostranné tvorbě Ištabely v plné síle ožívá posvátná role umělce jako mága a zasvětitele. Primárním polem a nástrojem je zde duše coby hlubinný zdroj všeho utváření i ztemnělý les, jímž je nám projít na cestě k hradu grálu a dospět k prozření. Odváží-li se divák podstoupit cestu, k níž je pozván - zdá se, že bezpečí ani návrat nejsou zaručeny - nevyjde z prostoru jejích obrazů nezměněn. Jeho oko je vybízeno k bdělosti zjitřenými barvami a vedeno senzitivními liniemi až k prahu křehké, pomíjivé materie výtvarných médií a dál za něj, k onomu subtilnímu a přece nosnému podloží, nesoucímu vše existující. K podstatám, zahlédnutým na hlubinách v osamělých chvílích meditace či uprostřed běžných denních situací, v nichž na nás občas zakřičí ono velké ticho, upomínající nás na nevýslovné a nepomíjející."

"Nezáleží na tom, jak hluboce se nořím do svého nitra, můj bůh je temný; je jako hrubá látka utkaná ze stovky kořínků, jež pijí v tichosti." R. M. Rilke

Konceptuální mytologie Radky Anny Chocholoušové

Radka  je ženou mnoha talentů a širokého záběru. Od doby studií na velmi rozdílných uměleckých školách až do současnosti se střídavě věnuje kresbě a malbě, fotografii, konceptuální tvorbě, instalacím hraničícím se sochařstvím, videu, literární tvorbě a hudbě. Z tohoto zdánlivě náhodného těkání mezi uměleckými formami se však vynořuje vnitřní logika, která je mnohdy překvapující i pro samotnou umělkyni.

Chceme-li tuto logiku definovat, nevyhneme se slovům jako je mýtus nebo rituál. Nedejme se mýlit soudobými formami. Koncept, video, performance, všechny tyto projevy mají sklon ke spekulativnímu formalismu, stavícímu originalitu nápadu výš než sdělení. Autorka těchto forem užívá, intelektuálnímu narcismu je však na hony vzdálena. Všemi těmi soudobými způsoby dává průchod mýtu, ať už v podobě střepin z dětství civilizace, nebo nového mýtu, který jako fénix vyrůstá na kulturním spáleništi.

Spiritualita v autorčině pojetí není ani náboženstvím, ani new age blouzněním. Ezoterickému kýči se bezpečně vyhýbá, a to i jako ilustrátorka pohádek. Spíš se blíží ve svém vlastním metaforickém jazyce moderní teoretické fyzice, pro kterou je hmota vlastně jen popisem vlnění, vibrací a sil, jejichž podstata zůstává tajemná. Duch je tím, co vede hmotu, aby se chovala tak, jak se chová. Podstata světa je tajemství, které můžeme uchopit jenom metaforicky, prostředky spirituální trancendence nebo prostředky umění. Autorka volí druhou z těchto možností. Všechny její práce jsou metaforickým uchopením tajemství.

Ozvěny a fragmenty mýtů nabývají v Ištabelině metaforickém jazyce tu podoby až pohádkové, jako draci a mořské panny, jindy jsou to bohyně neznámého kultu, někdy se manifestují v podobě exponátů fiktivní paleontologie, zoologie a botaniky, aby nakonec v cyklech fotografií a videích nové urban mythology postavily do role archetypálního hrdiny současného člověka i s jeho existenciální vykořeněností a chronickým strachem.

Tvorba Radky Chocholoušové má silnou, až obsedantní jednotící linii: Chce vrátit ztracenému a tápajícímu člověku zázračno, které zůstává součástí reality, jenom je zapomenuto a zakryto stále narůstajícím množstvím nepotřebných věcí. Člověku, který ztratil víru v boha, chce ukázat, že ztráta víry nemusí být ještě ztrátou spirituality. Že tajemství nebylo vědou odhaleno a dokonce ani nijak podstatně redukováno. Že je stále přítomné a s nezmenšenou silou oživuje zahradu za domem i celý vesmír. Že i my sami jsme součástí velkého příběhu, mýtu, ve kterém dostaneme takovou roli, jaké se chopíme. Že realitu tvoříme každou svou myšlenkou, ba i každým snem a touhou. A tím se umění vlastně vrací ke svému původnímu poslání a smyslu.

Petr Dvořáček

Antropolog, hudebník a spisovatel

"Ve všem je nějaký systém, který je součástí našeho vesmíru. Má symetrii, eleganci a půvab, tyto vlastnosti nalézá člověk vždy v tom, co zachycuje pravý umělec. Systém můžete najít ve střídání ročních období, v tom, jak se písek vine podél skalní římsy, ve svazcích větví Larrey Mexicany nebo v uspořádání jejich listů. Snažíme se tyto systémy napodobit v našich životech a ve společnosti a hledáme rytmy a tance a formy, které poskytují uspokojení. Avšak v nalezení definitivní dokonalosti je možné vidět nebezpečí, je zřejmé, že takový definitivní systém obsahuje svou vlastní stabilitu, v takové dokonalosti všechno směřuje ke smrti."

Princezna Irulán, Sebraná rčení Muad´Diba"

Frank Herbert, Duna (1965)